Přijď Ježíšku

6. 11. 2016 18:48
Rubrika: články

Stalo se to v maďarském městečku čítajícím kolem půldruhého tisíce obyvatel. Slečna Gertrúd, učitelka tamější základní školy, si vytýčila velmi jasný program: vykořenit víru z dětských srdcí. Děti, kterým zbožní rodiče vštěpovali katolické zásady, upevňované navíc hodinami náboženství u místního pana faráře a přijímáním Nejsvětější Svátosti, se nenechávaly učitelkou ovlivnit, ale nedovolily si také něco namítat.

 Desetiletá Angéla, chytré a milé děvče, byla žákyní 4. A. Jednou přišla za panem farářem s prosbou, aby jí dovolil chodit každodenně ke svatému přijímání. „Uvědomuješ si, jaké to může mít následky?“ zeptal se kněz. „Prosím, otče, neodmítejte mě! Když chodím ke svatému přijímání, cítím se daleko silnější. Vždyť jste mi říkal, že mám dávat dobrý příklad. Abych to mohla dělat, musím mít velkou sílu!“

 Pan farář tedy s jistými výhradami souhlasil. Od této chvíle jako by se ve 4. A rozpoutalo peklo. Učitelka si udělala z malé Angély terč. Třebaže byla holčička do hodin skvěle připravená, slečna Gertrúd jí i tak snižovala známky a bezustání na ni útočila. Angéla vše snášela s obdivuhodnou statečností.

 „Andílku, není to náhodou nad tvoje síly?“ zeptal se jednou pan farář. „Ale kdepak, otče! Pán Ježíš trpěl daleko víc… plivali na něj… Mně se to ještě nestalo!“

 Kněze taková odvaha zaskočila. Angéla se nikdy na nic nestěžovala, ale její spolužačky často za panem farářem přicházely a se slzami v očích mu vyprávěly, co se ve třídě děje.

 Několik dní před Vánoci si slečna Gertrúd vymyslela krutou hru, která podle ní měla jednou provždy vymýtit staré „pověry“. A opět, jak už se stalo zvykem, si vzala na mušku Angélu.

 „Angélo, co uděláš, když tě rodiče zavolají?“ „Přijdu.“ „Představ si ale, že by zavolali tvoji mrtvou babičku…“ „Ta nepřijde.“ „A kdyby volali Ježibabu nebo Červenou Karkulku?“ „Ty taky nepřijdou, vždyť jsou z pohádek.“ „Skvěle! Hnedka uděláme takový pokus. Angélo, jdi na chvíli za dveře.“

 Holčička tedy odešla ze třídy. „A teď, děti,“ řekla učitelka, „ji hlasitě zavolejte! Všechny najednou!“ „Angélo! Angélo!“ křičelo z celých sil třicet dětských hlásků. Angéla vešla.

 „Vidíte, moje děti. Jestliže někdo je, přijde, když ho zavoláme. A když není, tak nemůže přijít. Věří někdo z vás ještě na Ježíška?“

 „Ano…“ odpovědělo několik nesmělých hlasů. „A ty, Angélo, věříš pořád, že tě Ježíšek slyší, když ho voláš?“

 „Ano, věřím, že mě slyší!“ řekla pevně malá Angéla.

 „Dobrá. Uděláme další pokus. Viděli jste, že Angéla hned vešla, když jste ji zavolali. Pokud Ježíšek existuje, uslyší vaše volání. Křičte tedy všichni pořádně nahlas: ,Přijď, Ježíšku!‘ Jedna, dva, tři, všichni najednou!“

 Děti svěsily hlavy. Nastalo mlčení. Ticho, vyvolané nejistotou dětských srdcí, přerušil posměch učitelky.

 Vidíte, právě to jsem chtěla! To je můj důkaz! Netroufnete si ho zavolat, protože dobře víte, že Ježíšek nepřijde. Neslyší vás. A víte, proč vás neslyší? Protože neexistuje. Je to jenom báchorka!“

 Děti mlčely dál. Po těžké ráně slečny Getrúdy jim krvácela srdce. Angéla tam stála celá bledá. „Bála jsem se, že upadne,“ řekla později panu faráři jedna její spolužačka. Učitelka se viditelně opájela rozpaky dětí.

 Angéla najednou vběhla doprostřed třídy. Oči jí plály. Vykřikla: „Dobrá! Zavoláme ho! Slyšíte? Volejme všichni spolu: ,Přijď, Ježíšku!‘“

 Všechny děti se postavily a se sepjatýma rukama a hořícími srdci začaly ze všech sil volat: „Přijď, Ježíšku!“

 Učitelka ihned nařídila, aby přestaly. Podívala se nenávistně na Angélu. Nastalo opět těžké ticho, jako kdyby někdo zemřel. Ale znovu se ozval zvučný hlásek Angély: „Zavolejme ho ještě jednou!“ „Byl to křik, který by zbořil školu,“ popsala jedna z holčiček.

 Najednou se tiše otevřely dveře. Zdálo se, že na ně zamířilo veškeré denní světlo. Světlo rostlo, sílilo, nakonec se změnilo v ohnivou kouli, která se rozevřela, a v ní se ukázalo tak překrásné Děťátko, jaké děti ještě nikdy neviděly. Děťátko se na ně usmálo a nic neřeklo.

 Děti pak panu faráři vyprávěly, že přítomnost Děťátka naplnila jejich srdce nevyslovitelnou sladkostí a radostí… že bylo oblečeno do bílých šatiček a připomínalo slunce…

 Vyzařoval z něj takový jas, že ve srovnání s ním vypadlo denní světlo jako noc. Některé děti tento jas oslepoval a bolely je z něho oči. Jiné na něj mohly hledět a nic nemilého nepociťovaly. Jak dlouho to mohlo trvat? To děti nedokázaly říct. Pravdou je, že „pokus“ slečny Getrúdy spolu se zjevením a zmizením Děťátka nepřesáhly vyučovací hodinu.

 Děťátko se nepřestávalo na žáky usmívat. Pak zmizelo v ohnivé kouli, která se pomalu rozpouštěla. Dveře se tiše zavřely. Nadšené a šťastné děti se nezmohly ani na slovo.

 Najednou se ozval hrozný výkřik. Učitelka s divokým pohledem v očích, které jí lezly z důlků, ječela: „On přišel!“ Vyběhla a bouchla za sebou dveřmi. Angéla, jako by se vracela z jiného světa, spolužákům klidně řekla: „Vidíte! Ježíšek existuje! A teďka všichni poděkujeme!“

 Děti klekly na zem a pomodlily se „Otče náš“, „Zdrávas Maria“ a „Sláva Otci“. Pak opustily třídu, protože se právě ozvalo zvonění.

 Celá událost se záhy rozkřikla a rodiče v dané věci vyhledali faráře.

 „Vyptával jsem se všech dětí a v jejich vyprávění jsem nenašel žádné rozpory,“ řekl mi později onen farář.

Slečna Getrúd zešílela a skončila v ústavu. Nepřestával ječet: „On přišel! On přišel!“ Pan farář ji chtěl navštívit, ale zakázali mu k ní přístup.

Maria Winowska

Převzato z L'Echo 10-12/1958.

Přeložil Edmund Kříž.

Zobrazeno 763×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková